Letos jsme vyrazili z jihu Moravy kolem Balatonu na dovolenou do Chorvatska. Naším cílem byl Starigrad, městečko na pobřeží Středozemního moře, které dlouho téměř nikdo neznal. Pak si ovšem místní krajinu vyhlédl filmový štáb, natáčející slavné příběhy Karla Maye, a okolní krajinu si stylizoval jako “evropskou” Ameriku. A tak se po místních horách proháněli kovbojové a indiáni, aniž by to místní nějak více vyrušilo z jejich každodenního života. A do stejných hor jsme se rozhodli vyrazit v rámci naší dovolené i my.
Pravdou však je, že cestování v chorvatských horách není jen tak. Trasy nejsou vždy, s výjimkou těch nejhlavnějších, značeny přehledně. Nejsou vždy ideálně přístupné, a co si budeme nalhávat, válka, po které zde zůstala řada minových polí, turismu také moc nepomohla. Rozhodli jsme se proto zajít do turistických informací v hotelu Blue Sun, a poohlédnout se po nějaké dobré mapě, případně se i poradit, jaká cesta je nejlepší. Nakonec však všechno dopadlo úplně jinak, než jsme plánovali. V hotelu jsme totiž narazili, na malou zážitkovou agenturu, která tam má svou kancelář, a pořádá zážitkové výlety do okolí.
Kdo četl, nebo bude číst článek o výletu lodí na Zrmanju, pak jistě bude vědět, o čem je řeč. Oba tyto programy organizuje ta stejná agentura. A po nadšení, jaký u nás loď vyvolala, jsme se rozhodli zaplatit si ještě alespoň jeden takový výlet. Tentokrát padla volba na projížďku po horách. Všichni účastníci se sešli ráno před hotelem, kde nás nabraly terénní jeepy. Na střechu pak bylo naloženo všechno nezbytné, jídlo, voda, i zdravotní materiál, a vydali jsme se do Paklenice. Po klikatých, rozbahněných horských cestách jsme asi po půl hodině jízdy vyjeli až do skal, kde se nám rozprostřel nádherný výhled do údolí. To byla naše první zastávka, ze které jsme mohli Starigrad i celý záliv obdivovat z výšky. Asi po půlhodině kochání jsme pokračovali na horskou vyhlídku přímo na vrcholku skal, odkud jsme posléze sjížděli dolů do lesů.
Abychom se celý den jenom nevozili, nechali nás řidiči jít také chvíli pěšky. Hned na následující zastávce ve vesnici, která bohužel padla celá za oběť občanské válce. Zatímco jsme šlapali, řidiči s jeepy odjeli do malebného horského stavení, kde připravili oběd z místních specialit, které jsme zapili dobrým chorvatským vínem. A to se již blížil vrchol celého výletu, Tulove Grede. Kdo zná mayovky, pak mu možná místo přiblížím, když řeknu, že je to skála Apačů, pod kterou zemřel náčelník Inčučuna a Nšoči. Z cesty na protější hoře se nám vyskytl nádherný výhled na celé údolí i protilehlý skalní masiv. Tato zastávka byla delší, a byla opět spojena s procházkou podél skal až k malé kapličce. Ta kupodivu byla ušetřena hrůz jugoslávské války.
Co jich však ušetřeno nebylo, byla celnice a zájezdní hostinec, kde jsme záhy stavěli. Tam jsme se o pozadí celého konfliktu od našich průvodců dozvěděli více. Pak jsme sestoupili z hor znovu dolů, k řece Zrmanji. Tam jsme se mohli vykoupat a osvěžit, než jsme pokračovali na poslední zastávku našeho programu. K vesnici Apačů nad Rio Grande. Ta tam už samozřejmě nestojí. Pohled na kaňon, tolik známý z filmů, tam ale zůstal. A ten jsme zde, ještě než jsme se ve Starigradu s našimi průvodci rozloučili, mohli obdivovat, a naposledy nasát atmosféru našeho výletu.
Pro mě byla atmosféra výborná, podobně jako celá jízda. Rozhodně by se nedala taková oblast projet po vlastní ose, bez znalosti terénu a zkušeností, a prochodit pěšky teprve ne. Celková organizace výletu byla tak dobrá, že jej rozhodně mohu doporučit každému, kdo by chtěl v Chorvatsku dělat i něco jiného, než se opalovat a koupat v moři.