Rajko Doleček
(Výňatky z knihy)

ŽALUJI!
(Praha, Futura, 1998)

Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako 15. publikaci pro svou vnitřní potřebu, Praha, březen, 1999

Místo úvodu

Základním trestuhodným počínáním Západu i jeho médií v souvislosti s děním v někdejší Jugoslávii byla úplná jednostrannost, systém dvojího měřítka, svalování viny pouze na srbskou stranu, a přitom nikdo není bez viny v tamní občansko-etnicko-náboženské válce. Oficiální Západ a jeho tisk, který formálně tolik bojuje proti všem formám rasismu, neváhal v satanizaci srbského národa používat i vulgární formy protisrbské rasistické propagandy, počítaje v to i neinteligentní, urážlivé karikatury i v tak známých časopisech jako Le Monde, Independent, Chicago Tribune, Christian Science Monitor atd.
Kdyby tyto vážené časopisy, jejich reportéři, CNN i mnozí státnici místo Srb řekli žid nebo černoch, celý svět by je obžaloval z rasismu… Moudrá poučka o tom, že je nutno vyslechnout i druhou stranu (audiatur et altera pars), byla Západem při sledování dění v Jugoslávii zcela vyloučena.
Když autor navštívil dr. Radovana Karadžiče (1996) a diskutoval s ním o tomto hanebném postoji Západu, politiků i médií, dr. Karadžič mu lakonicky odpověděl: “Je neuvěřitelné, jak nás západní média vylíčila v absolutně jednostranných, tendenčních zprávách – z neznalosti a za peníze.”…

EVROPSKÉ SPOLEČENSTVÍ PODNÍTILO VÁLKU V BOSNĚ
 

Evropské společenství (ES) v Jugoslávii pošlapalo, pod nebývalý tlakem svého nejbohatšího člena, Německa, které krylo zhruba až 30% jeho rozpočtu. Německo nejen že všemožně a po mnoho let podporovalo secesioninistické kruhy Chorvatska i Slovinska, ale v rozsáhlé míře umožňovalo (zajišťovalo ) i jejich ilegální vyzbrojování, spolu s Rakouskem, Itálií, Maďarskem, za finanční i morální podpory Vatikánu.
Německá svazová zpravodajská služba (BND) úzce spolupracovala s ustašovskou emigrací. Významně se na tom podílel i pozdější ministr zahraničí Německa Klaus Kinkel, jako ředitel BND během kritických čtyř let kolem Titovy smrti (1979-82). Tuto činnost BND v uvedených letech líčí bývalý důstojník bundeswehru E. Schmidt-Eenboom ve své knize Válečník ve stínu – Klaus Kinkel a BND (ECON, Düsseldorf, 1995, str. 211-37). Proto pozdější projev Klause Kinkela o udržení míru a jednoty Bosny a Hercegoviny zní krajně pokrytecky.
Neodpustitelným přestupkem Evropského společenství byl jeho souhlas s předčasným uznáním Chorvatska a Slovinska v Maastrichtu (17. prosince 1991), pod tlakem Německa a Vatikánu. I když původně velká většina ES byla proti tomu, německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher svým tvrdým postojem a hrozbou následky nejednoty a omezením finančních prostředků přiměl ostatní členy ES k souhlasu s předčasným uznáním 15. ledna 1992 . To mělo za následek i pozdější předčasné uznání, proti všem dosavadním kritériím, Bosny a Hercegoviny (BaH) 6. dubna 1992. Evropa i USA tím nebývale dopomohly k rozšíření války v někdejší Jugoslávii a nepřímo tak zavinily strádání statisíců obyvatel BaH – Chorvatů, Muslimů i Srbů.
Evropa si svou “jednotu” vykoupila zcela nečestně, sobecky, na účet utrpení statisíců druhých. Hans-Dietrich Genscher by proto měl získat titul nepřítele míru číslo 1 – nebo zločince proti míru číslo 1. Málokdo si totiž v té době (1991-92) uvědomoval dopad tohoto vychytrale vynuceného předčasného uznání. Jakmile byly totiž uznány od ES jako samostatné státy Chorvatsko, Slovinsko, BaH, byly bleskově uznány pod tlakem USA i Organizací spojených národů, čímž získaly nárok na mezinárodní pomoc – tedy nejen tu “utajovanou” od svých původních sponzorů Německa, Rakouska aj. A ti, kteří proti ní třeba i zcela oprávněně vystupovali, aby zabránili opakování genocidy svého národa po neblahých zkušenostech 2. světové války, byli prohlašováni za zločince, agresory, fašisty. Tomu všemu vydatně sloužila západní média. Nic už nepomohlo dodatečné přiznání trestuhodného omylu a uvedení, kdo byl nejvíce vinen, z úst předních státníků světa (P. Carrington, B.B. Ghálí, P. de Cuallar, C. Vance, R. Dumas, H. Kissinger, W. Christopher atd.).

Na Jugoslávii bylo spácháno něco, co plně odpovídalo mnichovskému zločinu rozbití Československa v roce 1938. Jen hlupáci a pokrytci mohou tvrdit, že se svět dopustil nového Mnichova proti BaH, která vznikla nezákonným rozbitím multietnické Jugoslávie. Nepostrádá ironii, že Jugoslávii v letech 991-92 rozbily stejné státy, které ji rozvrátily v roce 1941, tehdy jako nacistické Německo a Rakousko, fašistická Itálie a Maďarsko, nyní ale už jako formálně demokratické státy.
 

Srbsko musí padnout na kolena
 

Tato věta vyklouzla Klausu Kinkelovi 24. května 1992 v přítomnosti novinářů. Později německý novinář pan M. Thumann napsal o této větě v německém časopise Die Zeit – Válka válečných dopisovatelů (2. září 1994): “Pravděpodobně si teprve později uvědomil (Klaus Kinkel), jak osudně připomněl smutně známou reakci císaře Wilhelma II. na zprávu německého vyslance ve Vídni v roce 1914: Se Srbskem je nutno se vypořádat co nejrychleji! Je nutné si zapamatovat ze samotného začátku článku pana Thumanna: “V Balkánském konfliktu existuje mnoho pravd a je těžké nalézt tu pravou. Ne všechna západní média se o to snaží, některá z nich informují podle hesla – K čertu s fakty, pokud mýtus o nepříteli pracuje (z knihy Srbsko musí zemřít, str. 195-197).”Možná, že pánové Kinkel, Genscher, Reissmüler a spol. jsou stále ještě zasaženi komplexem méněcennosti jako Němci, protože srbská armáda, nehledě na své obrovské ztráty, významně pomohla svým spojencům porazit Německo dvakrát v dějinách, během dvou velikých válek. Tato armáda byla opakovaně velebena, oslavována za svou odvahu, sebeobětování a vytrvalost. Americký ministr zahraničí Robert Lansing to vyjádřil v roce 1918: “Až se budou psát dějiny této války, jejich nejslavnější kapitola se bude jmenovat Srbsko. Srbská armáda svojí odvahou konala divy a srbský národ vytrpěl neuvěřitelné útrapy. Takové sebeobětování a vytrvalost nelze ponechat bez povšimnutí – musejí být odměněny.” A srbský národ byl “odměněn” svými spojenci, na jejichž straně Srbsko bojovalo ve dvou světových válkách proti jejich nepřátelům: Tato “odměna” znamenala mnoho lží a mnoho útrap pro celý národ.

JAK BYLO ROZBITÍ JUGOSLÁVIE FINANCOVÁNO.
 
 Během sympozia o válce na Balkáně (Jugoslávie: minulá a nynější) v Chicagu (31. Srpen-1. září 1995), pan T.W. (Bill) Carr, spoluvydavatel publikací Defence & Foreign Affairs, uvedl některé velmi zajímavé podrobnosti o financování chorvatské ozbrojené secese v roce 1991, ve svém sdělení “Německá a americká angažovanost na Balkáně: Opatrná shoda politik států?”.
Ještě před ozbrojenou secesí Chorvatska, ještě během existence Jugoslávie, Chorvatsko získalo 4.října 1990 obrovskou tajnou bezúročnou půjčku 2 miliardy US dolarů, splatnou za 10 let a jeden den. Půjčku poskytl Starobylý řád římskokatolických rytířů Svatého Jana (Maltézští rytíři), jehož sídlo je tč. v Římě, odkud tito moderní katoličtí rytíři ovlivňují světové finance. Existuje úzká spojitost mezi jejich sídlem v Římě a Německem – proslýchá se, že tato organizace je řízena z Německa. Podmínka půjčky byla, že peníze nebudou použity pro vojenské cíle. Nicméně tato obrovská půjčka umožnila Chorvatsku (ještě jako jedné z republik Jugoslávie), aby převedlo peníze ze svých různých projektů na nákup zbraní, vojenské výstroje, zařízení pro výrobu munice… Pan “Bill” Carr sdělil posluchačům jména signatářů půjčky, vysoce postavených úředníků Chorvatské republiky. Když chorvatské velvyslanectví ve Washingtonu v roce 1994 informovalo pana Carra, že nic neví o této půjčce, pan Carr jim sdělil, že jim může předvést úplnou kopii smlouvy o půjčce (“Object du Financement”). …Chorvatští biskupové poslali 1. února 1991 otevřený dopis biskupům světa, celé katolické církvi. Uvedli, že se pravoslavná církev pokouší uchovat socialismus komunistického typu v Jugoslávii, že je Srby kontrolována jugoslávská armáda centralistická, že je proti západním kulturním a politickým tradicím, že jsou Chorvati protikomunističtí demokraté spojení se západními hodnotami, kulturou, tržní ekonomikou atd.. Tyto urážlivé pomluvy se pak staly hnací silou politiky USA a Evropského společenství v Jugoslávii… Koncem roku 1997 propukl skandál kolem ustašovských peněz (kolem 150 milionů švýcarských franků) ukrytých Vatikánem koncem války (1945). Část z nich byla později údajně postupně rozdělena různým ustašovským centrům v zahraničí. Zde nutno připomenout i tzv. krysí kanály, pomocí nichž část katolického kléru pomohla převést do bezpečí nejznámější ustašovské i nacistické zločince do Latinské Ameriky, Austrálie, Španělska.. Papež Jan Pavel II. přijal prezidenta Chorvatska F. Tudjmana v rámci oficiální audience 25. května 1991, přesně měsíc před chorvatskou ozbrojenou secesí. Stejným způsobem, před 50 lety, přijal papež Pius XII. 18. května 1941 ustašovského fašistického vůdce A. Pavliće, po okupaci Jugoslávie Německem a Itálií a jejich satelity, když Pavelićovi ustašovci, ve spolupráci s částí katolického kléru, už vraždili tisíce Srbů v tzv. Nezávislém státě Chorvatsko. Dne 3. října 1998 papež Jan Pavel II. v chorvatské Marija Bistrica prohlásil za blahoslaveného kardinála A. Stepanice, za ustašovského režimu arcibiskupa záhřebského, jehož podřízení násilím pokatoličťovali, vyháněli i vraždili své pravoslavné bratry, člověka, který se zločinci denně komunikoval, těšil se jejich přízní, “jejich chléb jedl”. ZLOČIN PROTI LIDSKOSTI
Velikým zločinem proti lidskosti i proti lidu Svazové republiky Jugoslávie. SRJ (Srbsko a Černá Hora), proti bosensko-hercegovským i krajinským Srbům bylo suspendování, tj. vypuzení SRJ ze Světové zdravotnické organizace, WHO, začátkem května 1993. Iniciátorem bylo Dánsko, v té době předsedající Evropské rady. WHO se tak stalo nástrojem vydírání, trestu. Následkem výše uvedeného zemřely v SRJ, v Republice Srbské (srbská část BaH), v Krajině tisíce kojenců, dětí, starých lidí, chronicky nemocných, diabetiků. Dánsko, které vždy vystupovalo a vystupuje jako ochránce lidských práv a práv dítěte, se tak formálně stalo, na pokyn pánů Nového světového řádu, iniciátorem záhuby tisíců lidských bytostí, téměř genocidy.

 
PROTISRBSKÁ STANOVISKA PREZIDENTA VÁCLAVA HAVLAČást odpovědnosti za zhoršení srbsko-českých vztahů je nepochybně spojena se jménem Václava Havla, prezidenta České republiky. Jeho protisrbská prohlášení byla nejednou poopravena tehdejším premiérem Václavem Klausem. Česká veřejnost byla překvapena slovy svého prezidenta ve Washingtonu koncem dubna 1993, při otevření Memoriálu holocaustu. Tehdy prohlásil, že by bylo nezbytné bombardovat – pochopitelně srbské pozice , jak sdělila agentura AP – aby se ukončila tamní válka v Bosně a Hercegovině. Proč to musel říci? Komu se chtěl zalíbit? Premiér Klaus se ho snažil poopravit už následující den: “Je to příliš zjednodušené hodnocení události v Jugoslávii, protože tamní situace je mnohem složitější, a není snadné určit viníka.” Od toho času prezident Havel opakovaně mluvil o armádě bosensko-hercegovských Srbů jako o “hrdlořezech”, “banditech”, “kriminálnicích.” Během bojů kolem Srebrenici byla jeho slova o Srbech a jejich armádě velmi hrubá. Nicméně prezident Havel urazil Srby nejvíce během protisrbského divadla v září-říjnu 1995 “Měsíc Bosny a Hercegoviny” v Praze, v Čechách. Nebyli tam pozváni žádní Srbové z Republiky Srbské a těch několik málo Srbů, kteří tam byli, nepředstavovali nikoho. Vrcholem nevkusu byla přítomnost a projev skalního nepřítele Srbů Otty Habsburga, plný sžíravých poznámek o Srbech. Muslimský prezident A. Izetbegović byl přijat prezidentem Havlem s pompou, ceremoniálně – náš prezident tu zase používal své dřívější výrazy, kdy mluvil o “hrdlořezech, banditech, vrazích atd. Karadžićových a Mladićových”.
V té době tehdejší premiér Václav Klaus odmítl setkání s prezidentem Izetbegovićem v Praze a raději z Prahy odjel. Prohlásil: “Můj postoj je postoj analytika, který rád slyší všechna fakta včetně těch nevybíraných při jednostranném posuzování… Zdá se strašně zjednodušené prohlásit, že Srbové jsou postkomunisté, zatímco ostatní jsou demokraté…” Když chorvatská armáda přepadla, přes všechny úmluvy a aniž by dbala přítomnosti UNPROFOR, teritoria Republiky Srbská Krajina a povraždila přitom mnoho civilistů, náš prezident neměl k tomu co říci; např. 22. ledna 1993 jižní část Krajiny nebo 9. září 1993, kdy chorvatské jednotky za pomoci zahraničních žoldnéřů (např. Holanďanů) zničily srbské vesnice Divoselo, Medak, Čitluk u Gospiće (tam se krajně zbaběle zachovaly francouzské jednotky UNPROFOR). Když chorvatské vojsko, přes úmluvy, přepadlo západní Slavonii a povraždilo tam stovky civilistů, vyloupilo a vypálilo jejich majetky, náš prezident to zase neodsoudil. Během operace Bouře, která skončila vyhnáním 200.000 Srbů a masakrem těch, kteří neutekli, náš pan prezident neměl pro ně slova účasti. Pouze řekl, že z těch událostí není šťasten a že Chorvatsko reintegrovalo své ztracené teritorium – a že to nebyla ta “divoká armáda Karadžićova”. Náš pan prezident nikdy nemluvil o zvěrstvech napáchaných Chorvaty nebo Muslimy, striktně se držel názorů (a tedy i dezinformací), které přicházely ze Západu. Prezident Havel nicméně později opakovaně prohlásil, že nemá nic proti Srbům jako národu. Jednou dokonce tvrdil (12. ledna 1997), že je docela vděčný za podporu Srbů, když byl ještě disidentem. V roce 1966 bělehradské divadlo (studio 212) jako jedno z prvních na světě uvedlo Havlovu Zahradní slavnost…
Přesto však prezident Havel neměl co říci k potrestání celého srbského národa drakonickými sankcemi z roku 1992, následkem nichž zemřely tisíce lidí, ani nekomentoval vypuzení Jugoslávie ze Světové zdravotnické organizace v květnu 1993 (dosud, tj. včetně roku 1998, Jugoslávie není v této organizaci). Nikdy se nepokusil pomoci osvědčeným přátelům Čechů – Srbům, např. nějakou mírovou iniciativou, jako uznávaný státník, slovy soucitu. Vždyť trpěl celý národ.
Humánní člověk a státník, který tolik cítí, jedná-li se o nespravedlnosti, který pozval dalajlámu, který se staral o disidenty v Číně i Barmě, který tak často mluví o etice a utrpení nevinných, jehož heslem kdysi bylo (za revolučních dnů v roce 1989) “Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí”, tento člověk měl přece něco říci o nespravedlnostech proti srbskému národu. Takový člověk měl hledat pravdu, protože nikdo nebyl bez viny v občansko-etnicko-náboženské válce v někdejší Jugoslávii. Ale, bohužel, prezident Havel nepromluvil, nepomohl. Promarnil tak svou velikou možnost, aby dokázal, že je humánní člověk pro všechny, kteří jsou v nouzi, nejen pro některé vybrané.
 

Pokrytectví a uprchlíci

Pokud by někdo získával informace o uprchlících během občansko-etnicko-náboženské války v někdejší Jugoslávii od většiny západních politiků nebo médií, vypadalo by to od roku 1995 tak, že by to byli téměř všichni Muslimové a pak i Chorvati, vůbec už ne Srbové. Jeden z prvních, kdo upozornil na etnické čistky Srbů z Chorvatska, byl slavný “lovec” nacistických válečných zločinců S. Wiesenthal, který uváděl vypuzení 40.000 Srbů z Chorvatska už začátkem roku 1991.
V době nejkrutějších sankcí proti SRJ v roce 1993 bylo v Srbsku zaregistrováno – a Srbsko je živilo – na 600.000 uprchlíků, vyhnaných z Chorvatska, Muslimi a Chorvaty držených částí BaH. Mezi uprchlíky byly i tisíce Muslimů a Chorvatů, kteří raději uprchli do SRJ než do Chorvatska nebo někam do Evropy. Podle sdělení Srbského červeného kříže přes 90 procent uprchlíků našlo útočiště v rodinách, které je k sobě vzaly “ze soucitu”. Po chorvatské agresi, plánované a všemožně podporované NATO, USA a Německem, proti Republice Srbská Krajina, tj. proti západní Slavonii a pak i proti Kninské Krajině, bylo vypuzeno nebo uprchlo ze svých domovů přes 200.000 Srbů, které na útěku bombardovalo chorvatské i muslimské dělostřelectvo i letectvo – vše dodáno z Německa, USA, Argentiny, islámských států během embarga dodávek zbraní válčícím stranám v BaH. Když NATO na podnět USA, Německa i jiných začalo po muslimské provokaci s mnoha mrtvými (Markale II, 28. srpna 1995) bombardovat srbské vojenské a hlavně i civilní cíle v Republice Srbské, začala po předchozí domluvě s NATO i chorvatsko-muslimská ofenzíva v západní Bosně, která vyhnala, hlavně v září 1995, ze svých domovů dalších 100.000 Srbů. Dovršením etnických čistek Srbů byly i následky Daytonského diktátu, který přiřknul celé Sarajevo Muslimům, formálně muslimsko-chorvatské federaci. Počet srbských uprchlíků se zvýšil o 70-100.000 – do roku 1991 bylo Sarajevo druhým největším srbským městem v Jugoslávii. Celkový počet vyhnaných a uprchlých Srbů během 1991-1996 činil tedy milion lidí.

 
TŘI VÝBUCHY V SARAJEVU – ORGIE DEZINFORMACÍ
Tři tragické události během občansko-etnicko-náboženské války v BaH významně poznamenaly chod událostí a jednoznačně ukázaly na pokrytecký, trapný postoj vlád Evropského společenství (Unie), USA, OSN i NATO, jakož i neuvěřitelnou pohotovost západních médií k dezinformacím. Jednalo se o tři výbuchy v Sarajevu s mnoha mrtvými a záplavou zraněných, údajně vyvolané srbskými minometnými granáty – masakr ve frontě na chleba v ulici Vase Miskina (27. května 1992), masakr v tržnici Markale (5. února 1994), masakr Markale II (28. srpna 1995). Všechny měly několik společných znaků:

1. všechny byly ihned přičítány Srbům (i zde CNN sehrála významnou roli) – nikdo nedbal na srbské protesty a žádosti na utvoření společných vyšetřovacích komisí,
2. všechny byly zneužity proti bosensko-hercegovským Srbům, na začátku i proti Svazové republice Jugoslávie (SRJ),
3. všechny vyvolaly doslova protisrbské orgie většiny západních politiků a nebývalou vlnu dezinformací západních médií,
4. všechny měly stejný cíl – vyvolat intervenci Západu proti Srbům v BaH (nakonec se jim to v roce 1995 podařilo),
5. všechny byly, jak se zanedlouho ukázalo, provedeny Muslimy samotnými a byly pravděpodobně uskutečněny dobře vycvičenými teroristy z řad mudžaheddinů z Afghánistánu, Iránu atd.
6. za cynickou vraždu svých spoluobčanů nebyl nikdo obžalován u Tribunálu v Haagu (A. Izetbegović E Ganić aj.),
7. západní politikové i média přešli z větší části mlčením údaje o pravých původcích masakrů během tří výbuchů v Sarajevu a zcela je využili pro své cíle (USA, NATO, Německo).
     

Americká vláda, Evropské společenství, islámské státy a jim zcela povolná Rada bezpečnosti OSN ihned zneužily ukvapený závěr, dezinformace o vině Srbů za masakr ve frontě na chleba (27. května 1992) a vyhlásily drakonické sankce (30. května, rezoluce RB 757) proti SRJ, údajně pro agresi Jugoslávské lidové armády proti teritoriu “suverénního státu” BaH, i když v té době byly v BaH jen nepatrné jednotky JNA, která definitivně odešla z BaH 6.června 1992. Jak průhledná se tak stává snaha po rychlém uznání suverenity BaH (6. dubna) proti všem mezinárodním zvyklostem.

Zatímco Sovětská armáda měla vyklidit své základny v bývalé Německé demokratické republice, kam patřila jen v rámci Varšavské smlouvy, za více než jeden rok, JNA, tj. federální armáda, měla vyklidit BaH, kam patřila, za několik málo týdnů. Arogance Spojených států doznala vrcholu, když 16. dubna 1992 (tedy 10 dnů po “uznání” BaH) State Departament odsoudil JNA za vojenské vměšování do vnitřních záležitosti BaH jako “nezávislého státu s mezinárodně uznanými hranicemi”.

Těsně před rezolucí 757 poslal B.B. Ghálí Radě bezpečnosti svou zprávu o přítomnosti velikých útvarů chorvatské armády a jejich činnosti v BaH. Tato zpráva byla jaksi o několik dnů pozdržena, aby mohla být jako jediný agresor odsouzena JNA. Sponzoři Chorvatska, USA a Německo, všestranně hájili svého klienta, aby nebyl v nebezpečí vyhlášení sankcí.
Západní vlády a média brzy na to doslova šokoval článek L. Doyla v londýnském Independentu (22. srpna 1992) “Muslimové masakrují své vlastní lidi” s podtitulkem “Masakr ve frontě na chleba v Bosně byl propagandistický tah, sdělila OSN”. Údaje byly získány z utajovaných informací UNPROFOR a činitelů OSN. Uváděly, že to nebyli Srbové, ale zřejmě Muslimové, kdo výbuch připravil, možná dokonce minou v kontejneru na odpadky. Doylův článek ukázal na Muslimy jako na zřejmé viníky vraždy amerického televizního producenta D. Kaplana (13. srpna), za výbuch na pohřbu dvou srbských sirotků (4. srpna), zastřelených před tím ostřelovači. Za vše byli původně obviněni Srbové, podobně i za sestřelení italského letadla s humanitární pomocí (2. září 1992).

Vyvolalo to ihned protisrbské reakce – brzy se však ukázalo, že to byli Muslimové, nebo Chorvati – Srbům se však nikdo neomluvil. Smysl pro dezinformace a očerňování Srbů se však v USA zachoval. První díl populárního amerického televizního seriálu JAG začíná tím, že odporně vypadající srbský voják sestřeluje Stingerem letadlo s humanitární pomoci, na jehož palubě bylo 50 lidí. Připomíná to doby hitlerovské a stalinské propagandy. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že se výbuch odehrál krátce před setkáním velvyslanců Evropského společenství, kteří měli projednávat případné sankce proti SRJ. Nepřímé doklady o Muslimech jako původcích výbuchu 27. května 1992 přinášejí i některá prohlášení kanadského generála L. Mac Kanzieho, v té době velitele UNPROFOR v Bosně (viz jeho knihu – Peacekeeper: The Road to Sarajevo, Douglas Mc Intyre, Vancouver/Toronto, 1993).

Výbuch Markale I (5. února 1994) zanechal za sebou 68 mrtvých a 200 raněných. Při tom se objevilo mnoho “divných” úkazů (tolik poraněných od jednoho minometného granátu, chování místních úřadů – nikoho z UNPROFOR nechtěli pustit bezprostředně po výbuchu na místo hrůzy atd.), ale CNN hned hlásila, že to udělali Srbové a celý svět viděl roztrhaná lidská těla a plno krve “od srbského granátu”. Prezident Clinton řekl, že jsou za čin “vysoce pravděpodobně” odpovědní Srbové, totéž tvrdilo “vnitřní přesvědčení” W. Christophera. Nikdo nedbal na velmi ostrá srbská dementi. Paní M. Albrightová (americká velvyslankyně v OSN) i Antony Lake (prezidentův poradce pro bezpečnost) ihned volali po bombardování Srbů. Nicméně se brzy ukázalo, že to zřejmě vůbec nebyl srbský granát.

Tyto informace však bylo tvrdě zakázano zveřejnit, přesto je odhalil francouzský televizní novinář B. Volker (TV TF1): “Minometný granát, který zabil 68 lidí na sarajevském trhu a vyvolal ultimátum NATO proti bosenským Srbům, byl vypálen z muslimských pozic, podle zprávy OSN…” Zákaz šíření výše uvedených informací uvádí ve své knize i D. Owen (Balkan Odyssey, Victor Gollancz, London, 1995). “Lidé kolem generála Rosea nikdy neskrývali skutečnost, že on na setkání s vůdci bosenských Muslimů (Izetbegović, generál Delić) jim řekl, že právě dostal technické informace, které ukazují, že minometný granát nepřišel z oblasti pod kontrolou Srbů, ale z Muslimské části města (8. února 1994)…” Dovršení důkazů o lživém nařčení Srbů a ranou lhářům a dezinformátorům Západu bylo prohlášení Yasushi Akashiho, zvláštního pověřence OSN pro Bosnu, z 6. června 1996, německému dopisovateli DPA v New Yorku, že existuje tajná zpráva OSN, která obviňuje bosenské Muslimy za masakr civilistů na trhu Markele v únoru 1994. Již výše uvedený B. Volker informuje, že zpráva o muslimském původu střely byla předána B.B. Ghálímu, generálnímu tajemníkovi OSN, který ji nezveřejnil v “zájmu vyšší politiky”. B. Volker cituje i slova prezidenta F Mitterranda: “Před několika dny mi pan Butrus Ghálí sdělil, že si je jistý, že projektil, který zasáhl sarajevský trh Markale, byla muslimská provokace.”

Dne 28. srpna 1995 došlo k dalšímu masakru Markale II; bylo 37 mrtvých a 90 raněných. I když britští a francouzští odborníci nenašli doklady, že to udělali Srbové, naopak uvedli, že útok zřejmě provedli Muslimové, Jejich tvrzení zvrátil vyšší americký důstojník a OSN vydalo prohlášení o srbské vině podepsané generálem R. Smithem, který zřejmě nevzal na vědomí zprávu britských a francouzských odborníků ani posudek dělostřeleckého odborníka OSN pro sektor Sarajevo, ruského plukovníka A. Demurenka. A za necelých 40 hodin začaly rozsáhlé nálety letadel NATO na srbské vojenské i civilní cíle v Republice Srbské, hlavně v západní Bosně.
A zase začaly orgie protisrbských projevů řady západních státníků i médií. Nicméně ne všichni šířili dezinformace. Londýnský Sunday Times (1. října 1995) přinesl článek Hugh McMannerse “Srbové nezavinili masakr”, s podtitulkem “Odborníci varovali Spojené státy, že minomet byl bosenský”. K podobným závěrům došel i známý novinář D. Binder v americkém časopise The Nation (2. října 1995) a také plukovník US vojenské rozvědky J.R. Sray (“Prodávání bosenského mýtu Americe: Kupče, dej si pozor!” ve Foreing Military Studies Office, říjen 1995). Tedy opět provokace, jenže s těžkými následky pro Republiku Srbskou, protože došlo k úplnému zvrácení vojenské rovnováhy, neboť mocné NATO se zcela postavilo na stranu muslimsko-chorvatské armády a jeho letectvo nemilosrdně ničilo i civilní cíle.

ZÁPADNÍ TAJNÉ SLUŽBY A MARKALE II
 
 Ukázalo se však, že tato provokace byla zřejmě už předem připravována po mnoho měsíců některými západními tajnými službami a provedení bylo svěřeno lidem velitele muslimské armády generála R. Deliče. Bosensko-hercegovští Srbové se měli diskreditovat, čímž by se ospravedlnily těžké letecké údery na ně, které zničily jejich vojenský potenciál. Není bez zajímavosti, že se za rozsáhlé bombardování Srbů tehdy přimlouval i J. Solana, který v té době ještě nebyl generálním sekretářem NATO. Ruská zpravodajská služba věděla o přípravě plánu už od února 1995, detailní plán (údajný název Cyclone 2) souvisel s tajným memorandem, podepsaným 10. srpna 1995 na záhřebském letišti Pleso. Za OSN podepsal memorandum velitel UNPROFOR v někdejší Jugoslávii generál B Janvier, za NATO admirál L. Smith. Toto memorandum bylo předáno, jako “tajné” až 13. září 1995 členům Rady bezpečnosti OSN, když podstatné zničení srbských cílů bylo již provedeno. Podle 7. článku memoranda UNPROFOR souhlasil s poskytováním všech informací tak, aby útoky NATO na srbské cíle byly co nejúspěšnější. Obsah tajného memoranda potvrdil mluvčí B. B. Ghálího Joe Sills 12. září a prohlásil, že “memorandum je vnitřní dokument, o kterém sekretariát není povinen informovat Radu bezpečnosti” (!!!).

Takže Nový světový řád mohl dělat, co chtěl. Letci NATO mohli ničit a zabíjet podle chuti. Bombardování Republiky Srbské se zúčastnili i němečtí piloti na svých tornádech – po půl století zase úspěšně zabíjeli ve stejné oblasti. Ve středu 6. září prohlásil B. Jelcin, že Severoatlantická aliance, pod maskou mírové mise, vzala na sebe vlastně roli i soudce i kata, daleko mimo mandát, který jí byl určen rozhodnutím Rady bezpečnosti
Podle ruské zpravodajské služby byl granát vystřelen ze střechy budovy nedaleko trhu. Zřejmě se nejednalo o klasický minometný granát. Izraelský odborník v souvislosti s výbuchem Markale I uvedl, že se pravděpodobně jednalo o “boční inteligentní prostředek”, zvlášť zkonstruovaný, který už dříve používaly teroristické organizace Hizballáh a mudžaheddinové v Afghánistánu. Je vhodné si zde přečíst stěžejní práci Y. Bodanskyho, ředitele republikánské parlamentní pracovní skupiny studující terorismus a nekonvenční vedení války (Target Amerika, Terorism in the U. S. Today, s: P. I. Books, Shapolsky Publishers, New York, 1993), jakož i jeho novější publikace v souvislosti s výbuchy v Sarajevu.

“TÁBORY SMRTI” – HIT MÉDIÍ EVROPY I AMERIKY
 
 Z poklidu hotelů a redakcí v Záhřebu, Vídni a Washingtonu redaktoři líčí, téměř jako očití svědkové, hrozné věci. Citují muslimské údaje o minimálně 105 táborech v držení Srbů (včetně Svazové republiky Jugoslávie), kterými mělo projít za 4 měsíce na 260 000 (!!!) lidí, se 17 000 úmrtími. Přinejmenším 130 000 prý zůstává vězněno. Pochopitelně nikdo nechtěl publikovat skutečnost, že mezinárodní kontroly na místech obrovské většiny udávaných táborů nic nenašly, téměř nikdo nechtěl publikovat reálná čísla Mezinárodního červeného kříže, která udávala celkový počet zajatců v různých táborech všech válčících stran 10 000
A tato zcela neskutečná statisícová čísla konzumovali “naivní” a svobodymilovní američtí čtenáři, i čtenáři v zemích Evropského společenství, podporováni v tom navíc i značnou částí svých vlád (např. americký State Departament). I paní M. Tahtcherová tvrdě proti Srbům vystupovala – vždyť její syn měl dříve tak významné obchody s arabskými státy.
Nikdo nemůže popřít, že různé ty “tábory” všech tří válčících stran byly zlé. Lidská práva v nich byla pošlapávána. Ale zrovna tak zlé bylo spojovat je jen s jednou stranou. Realisticky to popsala britská novinářka Joan Phillipsová (“20 věcí, které víte o Srbech a které nejsou pravda, Kampaň proti militarismu,” Londýn, únor 1944, čís. 4); “Skutečností je, že srbské detenční (zadržovací) tábory jsou takové, jaké je novináři mohou nalézt v kterékoliv válečné zóně na světě. Obvykle to nejsou pěkná místa, kde zajatci hladoví, kde jsou biti a někdy i zabiti. Nelze je však srovnávat s tábory smrti nacistického typu, kde byly doslova miliony pobity během druhé světová války. Všechny tři strany v Bosně mají dnes detenční tábory Začátkem roku 1993 v nich drželi Chorvati a Muslimové víc zajatců než Srbové.” Ale o srbských zajatcích se téměř nic nepsalo.
Na konferenci v Londýně (6. března 1997) vyšlo najevo, o jaký podvod se jednalo v souvislosti se světoznámým snímkem vychrtlého Muslima za ostnatým drátem uprchlického tábora v Trnopolje. Německý novinář T. Deichmann (časopis NOVO z Frankfurtu), Američan G. Kenney, Brit M. Hume jasně ukázali, že za vysokým ostnatým drátem nebyli “zajatci”, ale televizní tým P. Marshallové, který filmoval s ostnatým drátem uzavřeného nevelkého prostoru kolem skladiště. Penny Marshallová tak tzv. zajatce (kteří přišli z volného prostoru) naaranžovala, aby to vypadalo co nejdrastičtěji. Autor se v Bělehradě setkal s televizním pracovníkem z Prijedoru R. Mutićem, který má podrobně nafilmováno (1992), jak Penny Marshallová rozestavuje obyvatele tábora Trnopolje. PROPAGANDA A POČTY MRTVÝCH
 
 V červnu 1993 mluvčí muslimského ministerstva informací v Sarajevu, Senada Krezo tvrdila, že dosud zemřelo 200 000 lidí (G. Kenney – viz níže), což západní média i řada politiků považovala za fakt, aniž by se někdo zajímal, jak k tomu číslu Senada přišla. Ed Vulliamy napsal, že uváděla 300 000. Naše reportérka Jitka Obzinová zase drží rekord – 11. července v televizním pořadu v 19.30 vyšroubovala počet mrtvých na celých 500 000 (autor to osobně slyšel!). Do roku 1995 byl vládou v Sarajevu udávaný počet mrtvých 250 000 běžně citován po celém světě. Začátkem 1995 však Sarajevo opravilo svůj údaj na 145 000 (Ch. Boyd, 1995 – viz níže). Bývalý zaměstnanec amerického State Departmentu v sekci pro Jugoslávii G. Kenney však překvapil, když po podrobném rozboru uvedl celkový počet všech obětí v BaH (1992 – jaro 1995) na 25-60 000 (New York Times Magazine, 23. dubna 1995). CHRÁNĚNÉ OBLASTI V BOSNĚ A HERCEGOVINĚ A JEJICH ZNEUŽÍVÁNÍ
 
 Dne 6. května 1993 prohlásila Rada bezpečnosti (RB) OSN za bezpečné zóny pod svou ochranou Bihač, Goražde, Sarajevo, Srebrenicu, Tuzlu a Žepu. Srebrenica byla už chráněnou oblastí od 16. dubna. RB OSN ve své rezoluci 836 (4. června) rozhodla o možnosti použití vojenské síly při ochraně bezpečných zón. Mostar mezi chráněné zóny vybrán nebyl, přes všechno vraždění a ničení, horší než v Sarajevu, v bojích mezi Chorvaty a Muslimy, kdy místní chorvatské jednotky HVO (chorvatská rada obrany) a regulérní chorvatská armáda těžce bombardovaly a blokovaly muslimskou východní část města. O několik měsíců později – 8. listopadu 1993 – chorvatský tank zničil slavný Starý most přes Neretvu z XVI. století. Mostar se nestal bezpečnou zónou, protože by ochránci Chorvatů a Muslimů, Němci a Američané, museli zasahovat proti svým chráněncům – a to se jim nechtělo. Bezpečné zóny vznikly po roce krveprolévání v Bosně a Hercegovině (BaH). Statut bezpečných zón OSN předpokládal jejich demilitarizaci a přerušení ofenzívních akcí vedených z nich. Výjimku představovalo Sarajevo. Pro zajištění potravy a léků pro obklíčené muslimské enklávy Srebrenicu, Goražde, Žepu, Bihač začala 28. února 1993 americká, pak i francouzská a německá letadla shazovat zásoby padáky. To proto, že zásobování nákladními auty bylo přerušované, často zadržované a kontrolované armádou i policií Republiky Srbské, RS (srbská část BaH), protože se s humanitární pomocí pašovalo do enkláv veliké množství zbraní a munice. Pašování se účastnila muslimská dobročinná organizace Marhamet, katolická Charita, auta UNHCR (vysoký komisař pro uprchlíky), řada jednotek UNPROFOR, např. z Bangladéše, Francie, Malajsie, Turecka atd. Pašování zbraní úspěšně pokračovalo i v rámci padákové akce. Základní dohoda o demilitarizaci enkláv nebyla dodržována, muslimské jednotky prováděly četné ničivé výpady do srbského okolí, porušovaly dohodnutá příměří a snažily se vyprovokovat srbskou armádu i odvetným akcím, aby došlo k vojenské intervenci Západu, NATO. V enklávách se tísnily tisíce uprchlíků za těžkých poměrů. Kolem se bojovalo, nejednou do obklíčené oblasti podaly granáty.
Tři obklíčené enklávy Goražde, Srebrenica a Žepa (jen nevelká osada) vznikly postupně během 1992-93, kdy vojsko Republiky Srbské převzalo iniciativu ve východní Bosně a zatlačilo do enkláv muslimské jednotky (milice, tzv. zelené barety – skupiny, které se nazývaly HANDŽAR divize, podle stejnojmenné SS divize z 2. světové války). Předtím tyto jednotky provedly rozsáhlé masakry srbského civilního obyvatelstva, o čemž svědčí řada hromadných hrobů u osad Kamenica, Kravica, Bratunac, Miliči, Skelany, Cerska aj. Na pohřbu obětí z hromadného hrobu v Kravici 22. března 1993 byl i generál P. Morillon, velitel UNPROFOR pro BaH. Posádka Srebrenici (velitel Nasir Orić, později generál muslimské armády) zničila kolem 30 srbských vesnic v bližším i širším okolí. Počet zničených srbských vesnic v celé východní Bosně se odhaduje na 100. S muslimskými jednotkami prchaly i tisíce Muslimů ve strachu před pomstou a před srbskými paravojenskými jednotkami, které tvrdě postupovaly proti muslimskému obyvatelstvu. Nicméně tyto jednotky zabránily likvidaci srbského obyvatelstva Bijeljiny od veliké koncentrace mudžaheddinů (z Afghánistánu, Íránu, Saudské Arábie atd.) v jejím okolí (viz např. C. G. Jacobsen Mediterraneaan Quaterly, srpen 1994). Mudžaheddini byli rozbiti.
V polovině dubna znova propukly boje kolem Srebrenici, srbská děla ostřelovala město, v němž se tísnily tisíce uprchlíků, zahynulo 50 lidí. “Srbové znovu porušili příměří,” hlásily západní zdroje i oficiální místa. Nicméně švédský generál Lars-Eric Wahlgren, velitel UNPROFOR pro bývalou Jugoslávii, hlásil hlavnímu stanu OSN, že příměří porušili svou palbou Muslimové, což vyprovokovalo zpětnou palbu Srbů. Generál si tím znepřátelil jak Muslimy, tak i určité kruhy na Západě, protože nechtěl říkat věci, které nebyly pravda, ale které oni chtěli šířit. Brzy podal demisi a odešel ze služeb OSN. Nehledě na četná příměří, jednotky Nasira Oriće podnikaly opakovaně loupežné nájezdy, s mnoha mrtvými, na srbské vesnice. Poslední taková akce proběhla v červnu 1995. Zatímco se v oblasti Krajiny chystala mohutná chorvatská ofenzíva, připravovaná “pronajatými” penzionovanými americkými generály-žoldnéry, navzdory embargu bohatě zásobená zbraněmi (Německo, USA, Argentina, islámské státy atd.), podniklo vojsko RS začátkem července 1995 útok na Srebrenicu a Žepu. Po několika dnech bojů obě enklávy padly. Západní média a muslimské zdroje ihned hlásily masakry tisíců tamních obyvatel, zajatých vojáků. Jak řekl generál Mladić autorovi, během bojů kolem Srebrenici padlo kolem 1200 Srbů a přes 2000 Muslimů. A tito mrtví museli být někde pohřbeni. “naše vojsko mělo přísné rozkazy chovat se k zajatým podle mezinárodního práva. Žádné masové popravy nebyly, jak o nich informovala média. My jsme převezli autobusy (i když jsme měli málo benzinu), hodně přes 20 000 civilistů k muslimským liniím ve směru na Kladanj a Tuzlu. Na našich dvou kontrolních bodech se obyvatelé a uprchlíci mohli rozhodnout a případně zůstat v Srebrenici.
“Byla to občansko-etnicko-náboženská válka, která nám byla vnucena, my jsme nechtěli rozbít Jugoslávii. My jsme nebyli agresory, vždyť to byla naše vlastní země, kde jsme žili po mnoho staletí spolu s Chorvaty a Muslimy. Jsem hrdý na to, že vojsko pod mým velením zabránilo, aby se neopakovala genocida Srbů z ustašovského Chorvatska. Náš lid hodně vytrpěl, bohužel, od svých bývalých přátel, s kterými bojovali proti nepříteli ve dvou válkách, téměř nikdo strádání našeho národa za jeho oprávněný boj nechápal ” V souvislosti s událostmi kolem Srebrenici americký generál Charles Boyd napsal (viz dříve): “U chorvatské operace (tj. agrese proti Krajině) se zdá, že se liší od srbské činnosti kolem bezpečných oblastí OSN Srebrenica a Žepa jen podle stupně lomení rukama na Západě a podle délky záběrů CNN. Etnické čistky vyvolávají odsouzení pouze tehdy, udělali-li je Srbové, ne však, když byli postiženými oni.” AMERICKÝ POLITICKÝ TRIBUNÁL PRO VÁLEČNÉ ZLOČINY V HAAGU
 
 Vzorem pro Mezinárodní kriminální tribunál pro někdejší Jugoslávii není Norimberk 1946, ale Moskva 1938, procesy pořádané z politických důvodů. Profesor politických věd Raju Thomas (Marguette Univerzita, USA) napsal o připravovaném soudu: “Vyšetřovatelé, kteří vyšetřují válečné zločiny, v podstatě pracují pro žalobu, pro soudní stíhání, hledají pouze důkazy, jak usvědčit, ne jak zprostit obžaloby. Takže se žalobci jeví i jako soudci ” Zatímco Tribunál zůstává ve své podstatě závislým na RB, jeho statut nicméně zajišťuje jeho nadřazenost nad národními soudy. To je jasné porušení Charty OSN, která trvá na tom, že OSN nesmí uzurpovat suverénní práva států (S. Trifkovic, Chronicles – A Magazine of… )
Také nikdo neobžaloval velení NATO za vraždu několika set srbských civilistů během náletů v srpnu – září 1995 na Republiku Srbskou. I prezident Clinton by se měl zodpovídat, že povolil použití 13 střel s plochou dráhou letu Tomahawk na Banja Luku A tak dále Nebude stačit, budou-li sledovány zaujaté požadavky jen jedné strany – to by pak byl výsměch zákonu, výsměch spravedlnosti.

Nezákonné postupy Tribunálu v Haggu jsou někdy překvapující. Začátkem roku 1996 byly v Sarajevu muslimskými úřady zatčeni dva vysocí srbští důstojníci, generál Djukić a plukovník Krsmanović, a téměř obratem ruky byli na popud hlavního prokurátora R. Goldstona odesláni do Haagu, do vězení. Bez jakékoli obžaloby – nikdy na ně nebyl vydán zatykač. Po více týdnech věznění a výslechů byli oba důstojníci propuštěni domů. Generál Djukić, který měl pokročilou rakovina slinivky břišní, nedostával ve vězení patřičnou dietu, nezbytnou léčbu, odpovídající jeho těžkému stavu. Za několik málo dnů po návratu domů zemřel. Podle holandského profesora mezinárodního práva Theo van Bovena, postrádal tento únos jakýkoli právní základ a odporuje statutu i úmluvám OSN o občanských právech. Takový postup si žalobce Tribunálu (R. Goldstone) nesmí dovolit Existovalo vždy nebezpečí, že se Tribunál stane prodlouženou rukou amerických zájmů (Právo, z Ultrechtu, 1. březen 1996) Speciální jednotka britských elitních SAS (Special Air Service), v rámci NATO (SFOR), při zatýkání 10. července 1997 u Prijedoru v Bosně zastřelila místního srbského předáka Simu Drljaču. Nebyl na něho vydán žádný oficiální zatykač, nebyl oficiálně obžalován, nikdo mu neřekl, že je z něčeho obviněn. Při přestřelce, když byl obklíčen, ho těžce ranili. Dobil ho příslušník SAS kulkou přímo do hlavy, za přítomnosti jeho 17letého syna, který byl také zatčen, prý v plavkách (byl s otcem na rybách). Letecky ho odvlekli do Haagu, brzy ho ale propustili domů.
Pan C. Jorda a ostatní soudcové, zdá se, neznají dějiny a nevědí, co je to občansko-etnicko-náboženská válka. Následkem jejich neznalosti, nebo, možná, i zlých úmyslů, si neuvědomují nebo nechtějí uvědomit, že ani Srbové, ani jejich vůdcové nezačali válku, že nechtěli rozbít multietnickou Jugoslávii, což tak úspěšně připravilo Německo za podpory Vatikánu. Tribunál v Haagu dostal obrovské množství informací o masových vraždách a etnických čistkách Srbů, vyhnaných z Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, aniž by je projednával. Obžaloval snad tento Tribunál kvůli tomu pány Izetbegoviče nebo Tudjamana?Tribunál v Haagu dokonce odmítl jakoukoli spolupráci s Nezávislým výborem pro válečné zločiny na Balkáně (ISWCB, Independent Commitee on War Crimes in the Balkans) z Ottawy v Kanadě, vedeným profesorem C. G. Jacobsenem. Nezávislý výbor byl totiž nepřijatelný pro ty, kteří dostali instrukce, aby obžalovávali a soudili pouze jednu stranu. “Zákony, které se nevztahují na všechny, jsou výsměchem spravedlnosti!” (C. G. Jacobsen, viz dříve). Když paní Fouise Arbourová, hlavní žalobce (prokurátor) tribunálu v Haagu, navštívila na podzim 1997 Sarajevo, začaly se šířit informace o masových vraždách Srbů v Sarajevu během let 1992-1993 místními Muslimy. Tyto zprávy byly později zveřejněny v místním nezávislém časopise DANI (7. listopadu 1997), v souvislosti s horskou hlubokou jámou KAZANI na hoře Trebević, kam byly srbské oběti, ještě živé nebo už mrtvé (zastřelené, podřezané, ubité k smrti, umučené) shozeny do propasti. To vše bylo zjištěno jedním muslimským vojenským soudem v Sarajevu. Kupodivu, západní média tomu nevěnovala žádnou pozornost (1992-1993), i když o tom všem byla informována Srby ze Sarajeva a z Pale (autor se o tom dověděl během své návštěvy v Pale v roce 1996). Dokonce byl zveřejněn i podrobný seznam “popravčích” z Kazanů, většina z nich byla z 10. muslimské horské brigády, které velel Mušan Topalović, zvaný Caco.
Chorvatské vojsko vpadlo v září 1993 do chráněné oblasti Spojených národů (UNPA) u Medaku v Krajině. “Přepad chorvatské armády byl dobře naplánován. Postupující vojáci zabili a zničili každého a všechno na své cestě – těch několik srbských obránců, většinou staré obyvatele a jejich veškerý dobytek. Za použití dynamitu a s inženýrskou přesností srovnali se zemí každou ojedinělou budovu (pozn. Autora – při tomto masovém zabíjení a ničení byli velmi činní holandští žoldnéři). Naši kanadští vojenští odborníci učinili závěr, že cílem vpádu byl program 100procentního zničení a povraždění, že to bylo systematicky plánováno a že takové plánování mohlo být schváleno jen na nejvyšší úrovni chorvatské armády Dokumenty OSN s rozsáhlým důkazným materiálem byly předány vyšetřovatelům válečných zločinů 6. října 1993 a chorvatskému ministru obrany Gojko Šušakovi. Od té doby však zbylo jen ticho Jak může být Tribunál v Haagu pokládán za poctivý, když takový dobře dokumentovaný případ neměl za následek své projednání?” Zdalipak paní Arbourová obžaluje prezidenta Tudjmana a vrchní velení jeho chorvatské armády (nebo posmrtně pana Šušaka)? Zdalipak vydá své dobře známé tajné obžaloby (obvinění), jak to dělala v případech údajných srbských válečných zločinců? Zdalipak udělá, byť už dost opožděně, cokoli ve spojitosti s etnickou čistkou 200 000 Srbů z Krajiny, se zničením a vyloupením jejich majetku, s vraždou jejich velikého počtu? Množství důkazního materiálu je ohromující.

KDO VŠECHNO ŠÍŘÍ DEZINFORMACE, KDO VŠECHNO LŽE
 
 Bylo a je mnoho center protisrbské propagandy v Německu. Jedním z nich je známý časopis Frankfurter Allgemeine Zeitung, s redaktorem panem Johann-Georg Reissmüllerem, “úhlavním” nepřítelem Srbů, který o nich rozšířil mnoho nenávisti a dezinformací. Nenacházel v nich jakýkoli cit pro pravé hodnoty, jejich pravoslavná církev podle něho právě propaguje imperialistické ideje. Obsáhle psal (např. 8. prosince 1992) o jejich údajných bordelech v zajateckých táborech, o srbské posedlosti sexem a snahou ponížit. Jeho články jsou plny bombastických, protisrbských tirád s téměř rasistickými frázemi.

Dne 15. prosince 1993 pražské Lidové noviny (v majetku zahraničního kapitálu) uveřejnily vícestránkový text s názvem Bosna a Hercegovina. Byl plný informací a ještě více dezinformací, s úvodními poznámkami mezinárodního finančního “žraloka” G. Sorose (jeho finanční machinace oloupily britské daňové poplatníky začátkem devadesátých let o miliardu liber). Jeho protisrbské postoje se dobře doplňovaly se slovy Otty von Habsburga, vnuka rakousko-uherského císaře Františka Josefa I., jehož armáda okupovala po Berlínském kongresu (1878) Bosnu a Hercegovinu proti vůli jejich muslimských a srbských obyvatel a brutálně masakrovala tisíce srbských civilistů (1914-1918). Švýcarský profesor kriminalistiky z Lausanne R. A. Reiss publikoval dokonce knihu o zvěrstvech rakousko-uherské armády v Srbsku (Jak Rakousko-Uhersko vedlo válku v Srbsku. Osobní vyšetřování neutrála. A. Colin, Paříž, 1915) s mnoha obrázky. “Instantní odborník”, na Jugoslávii pan T. Marjanović byl v textu taktéž zmíněn. Vložil nejrůznější vlastní výmysly do úst katolického arcibiskupa v Bělehradě ThDr. F. Perka.

Obzvláště bohatá na dezinformace byla Chronologie událostí autorů I. Blaževiče, T. Marjanoviće, Š. Pánka a F. Tesaře. Na tom všem bylo nejvíc nedemokratické a odporné to, že neexistovala možnost publikovat v časopise kritiku textu, odkrýt dezinformace, výmysly, sdělit i “druhou stránku” informací. Bylo to jako za starých “bolševických” časů nebo za Hitlera. Oficiální linie, hlásaná Západem, se nesměla měnit.

Bylo by docela spravedlivé připravit něco jako “černou knihu”, “černý seznam” všech těch, kteří šířili lži a dezinformace, šířili nenávist, psali literární odpadky plné nepřesností ve spojitosti s tragickými událostmi v někdejší Jugoslávii – z neznalosti, hlouposti, za peníze. Byly by jich na těch seznamech tisíce, mnozí z nich z velmi renomovaných časopisů. Jak napsal Reno Urbini, kterého jsme již citovali, v italské Epoca (1993), jistý novinář z BBC řekl: “Hlavní redaktoři některých novin by měli být odsouzeni jako váleční zločinci.” K nim by měli být přidáni i četní dopisovatelé, reportéři, kteří hlásali ne to, co viděli, ale to, co bylo objednáno.

SFOR SE STÁVÁ OKUPAČNÍ ARMÁDOU
 
 Americký novinář David Binder, jeden z těch, kteří se nebojí napsat pravdu, uveřejnil v The Washington Times 25. listopadu 1997 mimořádný článek s titulkem “Okupování Srbské” (Occupyng Srpska). Myslel tím pochopitelně na Republiku Srbskou v BaH. Uveďme několik citátů:
“Během posledních čtyř měsíců vojsko NATO pro BaH, nazývané Stabilizační síly (SFOR), bylo Clintonovou vládou změněno na okupační správu v srbské části státu. SFOR působí hlavně podle příkazů amerických politických funkcionářů, počítaje v to i ty z nominálně nezávislého OBSE Tato role okupanta, která připomíná vládu vítězných spojenců v Německu po 2. světové válce, začala pronikat do sektorů veřejného života přes mírové poslání vojska NATO, které původně znamenalo oddělení etnicky znepřátelených sil.

Jako příklad okupantského chování SFOR v srbské části BaH poslouží násilné obsazení čtyř rozhlasových a televizních přenosných stanic vlády Republiky Srbské v Pale. Povel k obsazení přenosných stanic vydal osobně Španěl Carlos Westendorp, vysoký civilní představitel pro BaH. Chudák národ, kterému cizáci násilím vládnou. Podle našich českých zkušeností, když Němci 15. března 1939 okupovali Čechy a Moravu, stali jsme se jejich protektorátem v čele s německým Reichsprotektorem. Pan Westendorp má teď do jisté míry tuto roli, spolu se značnou plnou mocí, což znamenalo i zmanipulování volebních výsledků, jak se nedávno (1996, 1998) ukázalo. Je sice pravda, že je tento protektorát poněkud lepší nežli ten německý za 2. světové války v Čechách a na Moravě, je to však přece jen protektorát. Není nezajímavé, že zástupce “NATO Reichsprotektora” je Němec – Hans Schumacher. Možná že i jeho dědeček nebo tatínek byli za minulé války také v BaH. Zde se nepopírá kladná část role SFOR, ale to, co si šéfové SFOR dovolují provádět mimo jeho mandát. Úroveň “demokratického” chování “okupantů” Republiky Srbské se plně projevila ve čtvrtek 23. července 1998, kdy speciální jednotka SFOR uprostřed dne, v Prijedoru na ulici, zatkla dva nevinné muže bez zatykače jako dva údajné válečné zločince a ihned je odeslala do vězení v Haagu. Tam je tvrdě nutili, aby se přiznali, že jsou bratři Banovićové a že jsou odpovědni za různé válečné zločiny. Přes veškerý tlak na uvězněné se ukázalo, že jsou někým úplně jiným, takže je druhý den poslali domů. Ve filmech jsme byli zvyklí na takový způsob zatýkání ze strany GESTAPA nebo ČEKY (NKVD), bez jakéhokoli “normálního” soudního postupu. Jako nový doklad toho, že Republika Srbská (RS) v BaH je pokládána Západem (Američany) za protektorát, je i incident, který se odehrál 14. listopadu 1998 v Banja Luce u příležitosti inaugurace nového prezidenta RS Nikoly Poplašena, jenž jasně vyhrál v minulých volbách – k veliké nevoli Západu. Nový prezident je členem nacionalistické Srbské radikální strany a jako delegát srbské vlády v Bělehradě přijel na jeho pozvání náměstek premiéra Srbska a šéf radikální strany, nacionalista dr. Vojislav Šešelj. Na přímý rozkaz “Reichsprotektora” Carlose Westendorpa dr. Šešelj nesměl opustit svůj hotel v Banja Luce a on i jeho doprovod byli vykázáni z Republiky Srbské, za přispění jednotek SFOR.

KOSOVO A DVĚ ŠPINAVÉ DOKTRÍNY – BREŽNĚVOVA A ALBRIGHTOVÉ
 
 Známý americký publicista David Binder napsal na jaře 1998 o událostech v Kosovu do Washington Post (31. března): “Spojené státy, které hrály klíčovou roli při vytvoření Jugoslávie před 80 lety a opakovaně podporovaly její suverenitu až do r. 1991, nyní tvrdí, že zbývající Jugoslávie není už suverénní uvnitř svých vlastních státních hranic Tuto změnu sdělila veřejnosti 9. března Madeleina Albrightová, ministryně zahraničí USA, ve svém prohlášení v Londýně.
Při rozpravě o problému Kosova mezi albánskou menšinou a slovanskou většinou v Srbsku prohlásila: “Na prvním místě musíme přiznat, že tato krize není vnitřní záležitostí Svazové republiky Jugoslávie, sestávající ze Srbska a Černé Hory. Násilí je urážka všeobecných standardů lidských práv, které jsme slíbili dodržovat ” Pak z neznalosti (to by bylo pro její morální profil lepší) nebo z arogance obžalovala Bělehrad z “etnických čistek” v Kosovu, “kde Albánci již představují 90 procent populace – a pak pohrozila tvrdými následky.
Jak pokrytecky to zní z úst představitelky vlády, která v nedávné minulosti napáchala tolik násilí (Vietnam, Střední i Jižní Amerika, Somálsko, Panama aj.) a k tolika násilnostem pomáhala!
“Nazvěme to doktrínou Albrightové, shodnou s Brežněvovou doktrínou omezené suverenity” (David Binder).“Ohledně Kosova, by se žádná velmoc neměla dostat do pozice, kdy by byla manipulována menšinou extremistů – ale to právě USA udělaly.” (Charles Reese, The Orlando Sentinel, 17. března 1998). Není už čas, aby paní Albrightová odešla?
Abychom parafrázovali pana Simona Jenkinse (bude o něm další zmínka v textu) z jeho článku v The Times (10. června 1998), nelze očekávat od Britů, že budou bojovat bok po boku se secesionisty v Kosovu. NATO by se stalo skutečným postrachem, kdyby se tak lehce dalo najmout jakoukoli teroristickou skupinou (zde míněno samozvané Osvobozovací vojsko Kosova, OVK).

KOSOVO: PŘÍLIŠ MNOHO DEZINFORMACÍ, AROGANCE, NEZNALOSTI, PRODEJNOSTI

Podle známého schématu z Bosny a Hercegoviny velení NATO tvrdě prosazuje bombardování srbských vojenských cílů v Kosmetu, a pan Volker Rühe, bývalý německý ministr obrany, od samého počátku prosazoval bombardování cílů v celé Jugoslávii. Prodejnost okolních států se začala ukazovat v tom, že zřejmě nebudou mít námitky (polovina října 98) proti přeletu letadel NATO, aby zabíjela v Jugoslávii, jako to dělala v Bosně a Hercegovině, v její srbské části – pokud se tyto zbabělé a krvavé orgie v poslední chvíli nezastaví. S arogancí pro nynější vedení politiky na Západě typickou válka proti suverénnímu státu Jugoslávii nepotřebuje svolení Rady bezpečnosti OSN, když si stratégové NATO interpretovali rezoluci č. 1199 zcela podle svého. Vždyť paní Albrightová i “jezuitský” pan Solana opakovaně prohlašovali, že se nebudou řídit podle Rady bezpečnosti. Mezi základní požadavky ultimáta ze strany NATO patří stažení jihoslovanské armády a speciální policie z Kosmetu, což by znamenalo vydat celou provincii na pospas teroristickému Osvobozovacímu vojsku Kosova (OVK) a likvidaci těch posledních 18 procent nealbánců, až by do této oblasti vtrhly přes nestřeženou hranici vyzbrojené bandy z Albánie.
Neuvěřitelná arogance Západu tkví v tom, že ze všeho viní Bělehrad, Miloševiće, i když dobře ví, že ničení a zabíjení zahájilo OVK již před dvěma roky a letos je zintenzívnila do obrovských rozměrů. A pak, jako vrchol, NATO trvalo na “dočasné” okupaci Kosmetu (sami víme, co “dočasná” přítomnost cizích vojsk znamená) vojáky NATO – jde o vytvoření protektorátu. NATO a jeho páni se nezajímají o masakry Kurdů, masakry v Demokratické republice Kongo; když bylo vyvražděno 800 tisíc až milion lidí v Rwandě, nikdo tam nikoho nebombardoval, vraždění ve Střední Americe téměř nikdo nekomentoval. Aby ukázala, kdo udává tón dění, paní Albrightová (podle S. Jenkinse) “naznačila v podělí 9. Března, že chartu OSN, která uznává vnitřní suverenitu států, Spojené státy už neuznávají” V březnu, dubnu i květnu 1998 velké tlupy po zuby ozbrojených Albánců začaly vpadat z Albánie do Kosova a Metohije, aby si vynutily povstání místních Albánců. Co by asi podnikaly úřady USA, Británie, Francie, Německa, Španělska atd., kdyby se velké bandy teroristů, vycvičených v sousední zemi, snažily vpadnout do jejich země, aby zabíjely, pašovaly smrtící zbraně, přepadaly policejní stanice, domy občanů, aby ničily různá zařízení? Existuje však velmi mnoho Albánců, kteří nemají radost z toho zabíjení, kteří vědí, že jejich životní úroveň v Srbsku (Jugoslávii) je neskonale lepší nežli v Albánii, nebo v hypotetickém samotném Kosovu, nebo v hypotetické Velké Albánii. Nicméně jejich soukmenovci z OVK jsou připraveni je jako “zrádce” zabíjet a také jich již mnoho zabili.
Kosovští Albánci odmítali účast na sčítání lidu v r. 1991 nejenom pro samotný bojkot, ale i proto, že by se ukázaly správné počty i skutečnost, že v Kosovu a Metohiji žije ilegálně dokonce celých 400 000 Albánců, kteří se zmocnili majetků vyhnaných a zavražděných 110-115 000 Srbů a Černohorců během 2. Světové války; pod tlakem a násilím vykoupili majetky dalších Srbů a Černohorců (1970-1985 i později), ilegálně se přistěhovali z Albánie. Tito nic proti tomu nepodnikl. Srbové a Černohorci pak opustili Kosmet, podobně i někteří etničtí Turci. Gorani, Rómové i Turci z Kosmetu si přejí zůstat v Srbsku (Jugoslávii), protože jim skýtá dobrou ochranu před asimilací militantních částí Albánců, kteří je dříve nejednou uváděli do statistik jako Albánce. Odhady počtu kosmetských Rómů uvádějí 100-150 000 lidí, etnických Turků 50 000, Goranů 30-50 000 (část údajů podle A. Dragnich, “Agónie Kosova”, Chronicles, říjen 1998). Srbů žilo v Kosmetu v roce 1991 197 000 a Černohorců kolem 20 000.
Co všechno Albánci bojkotují. V posledním desetiletí XX. století příliš mnoho Albánců z Kosmetu vůbec neplatí daně – jakési “vlastní daně” si vybírají Albánci mezi sebou, k udržení svých “paralelních struktur”, např. zcela nedokonalého školství, jehož závěrečné doklady (vysvědčení) nikdo neuznává, a zdravotnictví (nicméně hodně Albánců je zaměstnáno v kosmetském zdravotnictví). Již snad 2 roky, nebo i více, vybírá svou “daň” OVK, na “vedení války v Kosovu” od Albánců v zahraničí i v Kosmetu – jedná se o 3 procenta z příjmů, které není radno neplatit. Již více let odmítají Albánci v Kosmetu vojenskou prezenční službu v jugoslávské armádě, bojkotují volby, i když by vzhledem k svému počtu mohli představovat velmi významný činitel, kdyby např. podporovali opozici. Poslední sčítání lidu v roce 1991 Albánci bojkotovali. Když byla v roce 1990 zavedena nová ústava, která i nadále znamenala autonomii pro Kosovo.

Etnické čistky Albánců od Srbů – hloupost nebo obyčejná lež? Řadu roků je slyšet skutečně hloupé tvrzení o etnických čistkách Albánců z Kosova a Metohije. Že je to holý nesmysl dokazují čísla při sčítání lidu. V roce 1961 tam bylo 964 000 Albánců (A), 227 000 Srbů (S) a 38 000 Černohorců (Č). V roce 1981 to bylo už 1 584 000 A, 210 000 S a 20 000 Č, zatímco v roce 1991 (je tu jen odhad počtu Albánců, kteří sčítání lidu bojkotovali) bylo 1 936 000 A, 197 000 S a 20 000 Č. Je jasné, kdo je etnicky “čištěn”. Skutečně otřesný údaj představuje skutečnost, že za 20 let se počet čistě albánských osad zvýšil z 644 na 894! Tamní srbsko-černohorské obyvatelstvo bylo z veliké části donuceno se vystěhovat.

Arogance Západu – maximální internacionalizace vnitřního problému Jugoslávie (Srbska)

Základní arogancí Západu bylo jeho porušování všech možných chart a úmluv o nevměšování do vnitřních záležitostí suverénních států a současné přímé i nepřímé nahrávání teroristickým postupům OVK, zatímco se Srbsko (Jugoslávie) marně snažilo přimět pana I. Rugovu, aby zorganizoval tým pro vyjednávání ze zcela nejednotných skupin kosovských Albánců. Stálé a velmi “pestré” hrozby Západu (NATO), různá ultimáta a vydírání vůči srbským úřadům, Jugoslávii, jenom povzbuzovala OVK k činnosti, když Západ nevinil primárně jeho činnost, nýbrž postup legitimní vlády, paušálně, bez případného poukazování na některé přehnané reakce.
Nicméně v létě 1998 přece jen došlo k určitým změnám v chování Západu vůči událostem v Kosmetu. Při hodnocení změny chování je dobré si povšimnout jeho původní velké podpory protisrbsky vystupující části Albánců a a priori zcela protisrbského postoje Západu. Došlo však k výrazné změně vzhledem k neomalenému a teroristickému počínání OVK, které nejen že odmítalo jakoukoli budoucí vazbu se Srbskem (Jugoslávií), nestačila mu však ani samostatnost Kosova – jeho halasně propagovaným cílem se stalo utvoření Velké Albánie, zřejmě v hranicích jako za Mussoliniho a Hitlera v roce 1943.

Český prezident Václav Havel opět nezklamal své mentory

Při své návštěvě v USA a následující návštěvě (v polovině října 1998) ve Velké Británii náš pan prezident své hostitele nezklamal, byl s nimi zcela zajedno v tvrdých postupech, tj. v bombardování v rámci ultimáta NATO, což se pochopitelně vztahovalo na srbské cíle, na Jugoslávii. Jak oni, tak ani on neuváděl nepopíratelnou skutečnost, že konflikt v Kosmetu vyprovokovali albánští separatisté a teroristé z OVK, nechal se slyšet, že “varuje Západ, že jeho opomenutí postavit se Miloševićovi v Kosovu vlastně představovalo usmiřovačky a riskovalo rozsáhlý výbuch na Balkáně” (The Daily Telegraph, 20. října 1998). Takže náš pan prezident se vůbec neohlížel na to, kdo je vinen a opakoval své postoje z dubna 1993, kdy nabádal k vojenskému řešení (tj. bombardování srbských cílů). Ještě před příletem prezidenta Havla do Británie se ozývaly hlasy proti válečnému štvaní a zásahu proti Srbům, tolik podporovaného britskou vládou včetně jednostranného BBC, hlasy řady politiků, např. P. Ashdowneho, jehož prohlášení nejednou poukazovala i na problémy Ameriky – ignoranci a aroganci. K tomu přistupovala i většinou zcela jednostranná média. Ale hlasy proti řešení situace bombami se objevují v některých dopisech zaslaných redakcím významných časopisů, jež se, kupodivu,začaly objevovat. Pan Derek Prag píše (The Daily Telegraph, 12. října 1998), že útoky NATO proti Jugoslávii by byly:

1. zjevně ilegální,
2. nemorální a nepoctivé,
3. jednostranné a nečestné – nic nebylo uděláno pro statisíce Srbů “etnicky očištěných” a vyhnaných z Bosny a Chorvatska,
4. šílené – mnoho nevinných Srbů by bylo zabito a zohaveno,
5. hanebné – ukázaly by surovou nevděčnost k národu, který statečně bojoval na naší straně za strašných protivenstvích ve dvou světových válkách.
     

V Hospodářských novinách otiskli 19. října 1998 výsledky ankety na otázku: Byl by zásah v Kosovu správný? Z 1061 dotázaných odpovědělo 948 ne, jen 113 ano.

To vše by si zřejmě měl uvědomit i náš pan prezident, protože i sám Henry Kissinger na fóru 2000 zhodnotil použití bomb při řešení situace v Kosovu jako nesmysl. Řekla to i řada jiných Američanů. Podobně se proti použití bomb vyjádřil i Václav Klaus.

TRH AROGANCE A DEZINFORMACÍ V KOSOVUNaděje Západu, že agrese OVK v Kosovu destabilizuje Jugoslávii, se neuskutečnila, ani představa, že se tím stane poslušnější k pánům Nového světového pořádku. Nevyšlo to, protože většina Albánců nebyla ochotna zahájit všenárodní povstání, a také pro rozhodný postup srbských bezpečnostních sil proti teroristům z OVK. Minometná palba z teritoria Albánie 1. října 1998 u karauly Koševo zabila šest vojáků – a to vše bez rezoluce Rady bezpečnosti, nikdo ze Západu nekritizoval Albánii ani OVK. Samozvaný mluvčí OVK pan Jakub Krasniqi prohlásil (Francouzský mezinárodní rozhlas, RFI, 5. října 1998), že OVK bude pokračovat v boji do úplného vítězství, do osvobození Kosova. Někteří agresivní Albánci dokonce prohlásili, že ani jeden Srb nebude smět zůstat v Kosovu. Cožpak není arogantní zášť (nebo stupidita?) nutit za těchto okolností Bělehrad, aby odvolal své bezpečnostní jednotky a armádu z Kosova a Metohije, a zanechal tam tak vakuum, které by se zaplnilo nekontrolovatelnými a k vraždám připravenými lidmi J. Krasniqiho a dalšími hrdlořezy? Kdo by pak bránil národnostní menšiny v albánském moři?

Ultimáta Bělehradu z roku 1914 a Praze z roku 1938 (Mnichovská zrada Západu) se teď opakují vůči Bělehradu – tentokrát to však nejsou Německo a Rakousko-Uhersko, ale, bohužel bývalí spojenci Kdo teď tahá za provázky v této “hře” s průhlednou výmluvou, že jde o obranu lidských práv? je to dnešní vláda USA oslabená maléry svého prezidenta, nebo je to Německo či samotný válečný průmysl, který potřebuje nové objednávky? Lidé by se měli modlit za spravedlivý mír bez pokrytectví, za mír pro Albánce, Černohorce, Gorany (nealbánští Muslimové), Rómy, Srby a etnické Turky z Kosova a Mebohije, aby zase žili jako dobří sousedé, bez nenávisti a bez vměšování do svých záležitostí ze strany tak zvaných “přátel”, kteří by ani na okamžik neváhali znovu je uvrhnout do prolévání krve, pokud by to odpovídalo jejich sobeckým zájmům. Dnešní události to právě ukázaly. Pro ně nebude platit úsloví Ať vám Bůh požehná, nýbrž Ať vás Bůh potrestá!

KAM KRÁČÍ ZÁPADNÍ JUSTICE – MŮŽE SI NOVÝ SVĚTOVÝ ŘÁD DĚLAT, CO CHCE?

Poslední obětí toho ad hoc soudu byl srbský generál Radislav Krstić armády Republiky Srbské (za války přišel o nohu), který byl 2. prosince 1998 v Bijeljině bez jakýchkoli formalit a dokumentů zatčen americkou jednotkou SFOR a ihned letecky dopraven do výše uvedené holandské Bastily v Scheveningenu. Oficiální zatykač byl vystaven teprve další den. Generál pochopitelně o své obžalobě v tajném dokumentu vůbec nevěděl a dozvěděl se, že je obžalován, teprve ve vězení – pochopitelně že za genocidu, etnickou čistku, tedy za zabíjení, terorizování atd. V roce 1995 se účastnil operací kolem Srebrenice. Po zatčení generála Krstiće to vyjádřil na narychlo svolaném zasedání Rady obrany Republiky Srbské prezident Nikola Poplašen: “Je to banditismus (a myslel přitom jistě na justici i postup při zatýkání)! A pan “Reichsprotektor” Carlos Westendorp se velmi zlobil, že na několika místech jeho “protektorátu” v Republice Srbské (např. ve Vlasenici, kde sídlilo velitelství generála Krstiče) došlo k demonstracím, že bylo zničeno několik vozidel SFOR, obzvlášť když se objevila zpráva, že po zatýkání byl prý generál mučen. Zatýkali ho přece američtí vojáci a člověk si nechtěně vzpomene na instrukce Pentagonu o mučení, používané v Latinské Americe (Ian Brodie “Pentagon přiznává, že učil Latinské Američany mučit”, The Times 23. Září 1996).

Parlament Bosenských Srbů odmítl neutrální status Brčka.
 

Rezoluci odmítající rozhodnutí mezinárodní arbitráže o neutrálním statutu severobosenského města Brčka schválil v neděli pozdě v noci bosenskosrbský parlament. Parlament, jehož mimořádné zasedání bylo svoláno po pátečním rozhodnutí mezinárodního společenství vyjmout severobosenské město Brčko z výhradní kontroly bosenských Srbů a učinit z něho neutrální území spravované všemi třemi etnickými skupinami, označil toto rozhodnutí za “nespravedlivé”. Vznesl rovněž žádost, aby tzv. kontaktní skupina pro bývalou Jugoslávii uspořádala naléhavé zasedání, které by pomohlo uvést rozhodnutí o Brčku “do souladu s daytonskou dohodou”.
Tato dohoda z roku 1995, jež ukončila více než tříletou válku, ponechala otázku Brčka nevyřešenou. Na dosud Srby kontrolované Brčko si činí nárok všechny tři bosenské strany – Srbové, Chorvati i Muslimové. Vysoký představitel pro civilní záležitosti v Bosně Carlos Westendorp požadavek bosenskosrbského parlamentu na revizi rozhodnutí o Brčku v pondělí v sarajevu odmítl. Řekl, že rozhodnutí o neutrálním statutu města je “závazné a konečné”.
Potvrdil také, že trvá na odvolání předáka bosenskosrbských radikálů Nikoly Poplašena z funkce prezidenta bosenské Republiky srbské (RS). Na verdikt mezinárodní arbitrážní komise, která prohlásila Brčko za neutrální samostatný celek, který bude pod mezinárodním dohledem, reagovali bosenští Srbové vesměs negativně. Záhy po jeho oznámení odstoupil umírněný premiér RS Milorad Dodik, který má velkou podporu mezinárodních činitelů. (DPA, ČTK, hor.)

Autor : Rajko Doleček – český lékař, českosrbského původu