V roce 1991 dochází k rozhodujícím událostem, které odstartovaly válečné konflikty v plné síle. Již od ledna se v Chorvatsku ozývají hlasy po samostatném státě. Jugoslávská armáda vyhlašuje bojovou pohotovost a Srbové se snaží oddělit od Chorvatska a připojit k federaci.

Zbraně z Německa byly přes Maďarsko a Rakousko dodávány do Chorvatska a Slovinska. V Chorvatsku neustále probíhají ozbrojené potyčky mezi chorvatskou policií a srbskými vzbouřenci.

Dne 25.června 1991 vyhlašuje Slovinsko a Chorvatsko nezávislost.

Federální vláda okamžitě prohlašuje tento akt za nelegální. Po krátkém váhání se snaží JNA ( jugoslávská federální armáda ) intervenovat ve Slovinsku, avšak po krátkých bojích se slovinskou teritoriální obranou se JNA stahuje. V Chorvatsku ihned po vyhlášení nezávislosti místní Srbové reagují přáním setrvat ve svazku v rámci Jugoslávie. Do vyhlášení nezávislosti se JNA spíše snažila oddělovat znesvářené strany a chránit Srby před zásahy chorvatské policie. V červenci již JNA otevřeně podpořila krajinské Srby v jejich snaze o autonomii a oddělení od Chorvatska.

Důsledkem dezercí v jugoslávské armádě byly její jednotky v oblasti “Krajiny” citelně oslabeny. Na místo byl vyslán tehdy podplukovník Ratko Mladic, aby posílil morálku a bojeschopnost 9. sboru, který tehdy zajišťoval území Krajiny. Jugoslávská armáda rychlým zásahem podpořila a zabezpečila srbské území ve východní Slavonii a dobyla rozsáhlá území v Západní Slavonii, což sebou přineslo vyhánění a zabíjejí nesrbského obyvatelstva. Franjo Tudjman začal otevřeně připravovat národ na válku.

Brionská deklarace

V Istrijské části Chorvatska je skupina čtrnácti ostrovů nazvaná Brijunské ostrovy. V reakci na vyhlášení samostatnosti Chorvatska a Slovinska zde proběhla 7. a 8. června 1991 jednání mezi Slovinskem, Chorvatskem a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií. Tato jednání zaštiťovalo Evropské společenství. Představitelé federativní Jugoslávie trvali od začátku na tom, že vystoupení Chorvatska a Slovinska z federace bylo protiústavní. Nicméně Slovinsku bylo naznačováno, že by mohlo jít svou cestou, kdežto v multinárodním Chorvatsku byla mnohem komplikovanější situace.

Smyslem těchto jednání bylo navrácení poměrů v Jugoslávii do doby před vyhlášením samostatnosti Chorvatů a Slovinců 25.června 1991 a reformovat celou federaci SFRJ. Vzhledem k postojům zúčastněných však byla tato představa od začátku nereálná. Přesto však došlo k určitému kompromisu, kdy se účastníci dohodli na tříměsíčním moratoriu pozastavení platnosti vyhlášení svrchovanosti a samostatnosti Slovinska a Chorvatska.

Toto moratorium mělo skončit v říjnu 1991 a během této doby měly být ukončeny veškeré boje jak na slovinském, tak na chorvatském území a jugoslávská armáda se měla stáhnout. Jugoslávská armáda se ze Slovinska skutečna stáhla a tímto pro Slovince skočily veškeré útrapy s vystoupením z Jugoslávie. V Chorvatsku se situace nijak neuklidnila, naopak se boje rozhořívaly ve stále větším měřítku. Fakticky Brionská deklarace nic nevyřešila neb začátkem října 1991 Slovinsko a Chorvatsko přerušily styky se SFRJ a obnovili svoji samostatnost.

Bitva o Vukovar

Ve východním cípu Chorvatska, na břehu Dunaje se rozkládá Vukovar. Město, které by se dalo nazvat chorvatským Stalingradem. V roce 1991 se základní ideologií při budování nového chorvatského státu stalo nacionální protisrbské tažení. Docházelo k perzekucím srbských komunit, Srbové byli zbavováni vedoucích míst a vyhánění ze svých domovů. Od června 1991 začalo docházet k soustavnému vraždění Srbů v širším okolí Vukovaru.

V té době měl Vukovar kolem 45 000 obyvatel z toho 47% Chorvatů a 32% Srbů. Franjo Tudjman 25. června 1991 rozpustil dekretem řádně zvolenou radu Vukovaru a dosadil chorvatského starostu Marina Vidice. Brutalita dosáhla takového stupně, že Srbové byli popravováni a vházeni do Dunaje nebo podřezáváni za účasti mezinárodních žoldáků. Srbský prezident Slobodan Milošević ( zvolen 9.12.1990 ) požádal Evropskou Unii o zprostředkování jednání, avšak bezvýsledně a bylo rozhodnuto o ozbrojeném zásahu jugoslávské armády ( JNA ) na ochranu Srbů ve Vukovaru.

Před zahájením operace bylo z města evakuováno několik tisíc chorvatských žen, dětí a starých lidí. Srbům evakuace nebyla povolena, většina však město opustila během bojů. Chorvatské jednotky ve Vukovaru obklíčily a útočily na kasárna jugoslávské armády a celkově bylo kolem Vukovaru rozmístěna zhruba jedna třetina chorvatských sil. Útoky začaly 25. srpna 1991 kdy jugoslávská federální armáda ( JNA ) začala Vukovar odstřelovat. Obzvláště tvrdé byly boje o kasárna, kde se nacházely těžké zbraně, které Chorvaté potřebovali. V bojích bylo zničeno mnoho historických budov a ztráty na životech stoupaly.

Vedení JNA se rozhodlo 14. září 1991 poslat do Vukovaru těžkou vojenskou techniku. Rozhodnutí bylo uspíšeno i řadou dalších přepadů kasáren v celém Chorvatsku. Samotná bitva začala 25. září srbskou pozemní ofenzívou, kterou Chorvaté odrazili. Po další, týdenní ofenzívě se Srbům podařilo Vukovar obklíčit s nemalými ztrátami na životech a vojenské technice. Situace chorvatských obránců se poté začala velmi rychle zhoršovat. Neúspěšně dopadl i pokus o průlom na konci října.

V dalších dnech JNA dobyla Lužac a 11. listopadu také Bogdanovci. Zbylí obránci byli rozštěpeni a stísněni v centru města a předměstí Borovo naselje. Vzhledem k beznadějné situaci se zbytky chorvatských jednotek pokusily probít z města na západ po malých skupinách na vlastní pěst.

Podařilo se to však jen velmi malému počtu. Celá skupina vojsk obklíčených v Borovu byla zajata a vojáci převezeni do zajateckých táborů v Srbsku. Město bylo v důsledku těchto bojů téměř zničené. Chorvaté ztratili 921 mužů a Srbové 1103 vojáků. Vukovar obsadila 18. listopadu 1991 jugoslávská armáda a srbské paramilitantní jednotky vyvlekly z vukovarské nemocnice chorvatské zajatce a civilisty. Nejméně 200 jich popravili na farmě Ovčara nedaleko Vukovaru a zakopali je do hromadných hrobů. Při dobytí města hrály vedle útvarů JNA důležitou roli také polovojenské jednotky Srbské dobrovolnické gardy Željka Ražnatoviće, zvaného Arkan.