Začátek devadesátých let minulého století byl poznamenán velkými politickými změnami na evropském kontinentu. Bývalý socialistický blok se začal rozpadat, což provázely někde méně, jinde více bouřlivé události v mnoha národech. U nás jsme si odcinkali naivní sametovou revoluci. Němci se spojili, v Rumunsku řádila Securitate, Sovětský svaz přešel po menších bojůvkách na kapitalismus a bohužel velmi tragicky to postihlo  Jugoslávii, kde proběhla řada  regulérních válek, což v té době bylo pro naše generace a Evropu zcela nepochopitelné a ohromující, protože to bylo za humny a „Jugošku“ jsme znali jako klidný slovanský stát, kam se jezdí k moři.

Navíc, jak se ukázalo v průběhu těchto balkánských válek, absolutně selhala světová společenství a nestrannost politiků. Zkrátka kdo mohl do toho kecal a přihříval si polívčičku. I naši tehdejší hloupí politici, ale k tomu se dostaneme. Do současnosti je válka v Jugoslávii prezentována černobíle. Ať už z neznalosti pisálků, či účelově k zamaskování skutečných událostí, které se v té době odehrávaly. Srbové nebyli ti “špatní” a ti “dobří” ostatní, jak je to doposud popisováno. Všechny zainteresované strany měly svůj obrovský podíl na této válce.

Situace v Jugoslávii před válkou

V osmdesátých letech se v Jugoslávii začaly výrazně projevovat hospodářské problémy, které provázely růst inflace a nezaměstnanosti. Jugoslávie také měla velký zahraniční dluh, který splácela krátkodobými úvěry, což ji dostávalo do stále problematičtější hospodářské situace. Vláda SFRJ ( Jugoslávie ) nebyla schopna zavést potřebné reformy také proto, že tyto snahy blokovalo Srbsko, Slovinsko a Chorvatsko.

Po smrti Tita ( 1981 ), který dokázal poválečnou Jugoslávii dlouhé desetiletí pevně vést už neexistovala autorita, která by dokázala tento mnohonárodnostní celek udržet v pohromadě. V této době se začaly velmi silně projevovat nacionalistické nálady, nejprve v Kosovu a poté v Srbsku a Chorvatsku. V lednu 1990 proběhl kongres Svazu komunistů Jugoslávie na kterém došlo k roztržce, kdy sjezd opustili delegáti Slovinska a Chorvatska.

Téhož roku proběhly v Jugoslávii také první vícestranické volby. V Chorvatsku tyto volby vyhrálo Chorvatské demokratické společenství ( HDZ ) v čele s Franjo Tudjmanem. Jeho politika byla nacionálně orientována, zrovna jako politika vítěze voleb ve Slovinsku Milana Kučana. Franjo Tudjman oznámil vyhlášení nové ústavy založené na národnostním základě definující Chorvatsko jako stát Chorvatů. Ne jako společný stát Chorvatů, Srbů jiných menšin, což u Srbů žijících v Chorvatsku vyvolávalo oprávněné obavy, zvláště v souvislosti s ustašovskou minulostí Chorvatska.

Napětí v Jugoslávii dramaticky stoupalo s očekáváním možného vyhrocení situace až k ozbrojenému střetu. Slovinci začali budovat Teritoriální obranu, Chorvaté Národní gardu a Srbové paravojenské jednotky. Nejznámější srbská jednotka byla zřejmě polovojenská Srbská dobrovolnická garda, kterou založil Željko Ražnatović známý pod přezdívkou Arkan.

První bojůvky

V této kritické době se objevily první protesty Srbů z Krajiny když Tudjman zvolil jako symbol Chorvatska červenobílou šachovnici nechvalně spojovanou s Ustašovci a jejich zločiny v II. světové válce. Krajinští Srbové zablokovali v Kninu silnice vedoucí k moři a proběhla protifašistická srbsko-chorvatská manifestace v Kordunu pod heslem “Za integritu SFRJ a proti neofašizmu a F.Tudjmanovi“. Srbové se postupně  začali ozbrojovat a vyhlásili autonomní oblast Krajinu jako srbské území a postupně se i v jiných srbsko-chorvatských smíšených oblastech  začala šířit vzpoura místních Srbů se snahou připojit se k oblasti Krajina.

První oběti  se objevili v tzv. “Krvavých velikonocích na Plitvických jezerech“. Dne 31. března 1991 několik autobusů chorvatských policistů bylo posláno do Plitvic a Titovy Korenice obnovit chorvatský dohled nad tímto územím. V národním parku Plitvická jezera však už byli připraveni srbští vzbouřenci a jejich policejní a polovojenské jednotky. Došlo k boji, při kterém zahynul jeden srbský a jeden chorvatský policista. Další dvacet účastníků bylo zraněno a 29 paramilitaristických srbských bojovníků bylo Chorvaty uvězněno. Chorvatům se sice podařilo ovládnout policejní stanici v Korenici, ale zasáhla JNA  ( Jugoslávská armáda ) a obě strany rozdělila.

Během dalších měsíců se situace vyostřovala. V Krajině Srbové terorizovali místní chorvatské obyvatelstvo, zatímco ve Slavonii byla situace opačná, zde zase Chorvaté útočili na místní Srby. K dalšímu krvavému incidentu došlo 1. května 1991 došlo v Borovu Selu, obci ležící při srbských hranicích a ve které žilo 80% Srbů. Do vesnice vjelo chorvatské policejní auto vyměnit srbskou vlajku za chorvatskou. Místní Srbové to brali jako provokaci a dva chorvatské policisty zajali. Druhého dne dorazily do Borova Sela dvě stovky chorvatských policistů, aby své kolegy osvobodili. Došlo k přestřelce při které zahynulo 12 chorvatských policistů a nejméně 3 srbové.

V té době již jugoslávská armáda zablokovala všechny přístupy do srbských vzbouřených oblastí a byla nastavena křehká pravidla, kdy do srbských vesnic nesměla bez povolení vjíždět chorvatská policie a nesměly v nich být vyvěšovány chorvatské symboly. 

Pokračovat na článek: Začátek války v Jugoslávii